Učitelská zastavení

Školní den by se dal přirovnat k maratonskému běhu. Ráno vyběhnete a běžíte. Nepijete, nejíte, nejdete na záchod. V cíli padnete vyčerpáním. Zvládli jste to! Jenže zítra běžíte znovu.

Bylo by to jiné, kdybyste mohli po krátkých úsecích odpočívat?

Bylo by vám v cíli lépe? Byli byste méně vyčerpaní? Možná. Ale nezjistíte to, dokud to nezkusíte.

Já to zkusila a zjistila, že to funguje. Trénink dělá mistra. Začala jsem trénovat zastavení.

Ráno přijdu do školy poměrně brzo, abych si užila ticho a nečekala frontu u kopírky. Modří vědí. Otevřu ve třídě okna, uvařím si čaj a nasnídám se. Ještě je klid. Zapnu kávovar a zaposlouchám se do jeho zvuku. Užívám si to spočinutí. Pak začnou do kabinetu přicházet kolegyně. Užíváme si společně kávu, povídáme si. Zvuk kávovaru uslyším do 7:40 ještě několikrát. To se neomrzí.

Je tohle už maraton? Nebo jsme ještě nevyběhli? Dříve bych vám řekla, že dokud sedím v kabinetě, ještě jsem nevyběhla. Že můj závod začíná v 7:40. Ale dneska říkám, že můj maraton začíná někde u vstupu do školy. Jakmile si čipnu, začínám. Začátek nesmím přepálit, to už jsem pochopila.

Je něco kolem deváté hodiny a já už mám část závodu za sebou. Musím se zastavit. Mám různé možnosti, vybírám podle situace.

Pokud to jde děti pracují samy nebo ve skupinách a já na chvíli vypínám. Dívám se z okna na louku, pozoruji v dálce volavky nebo ovce. Jen tak jsem, dovolím si pár minut nic neřešit. Nebo vstanu a jdu zalít kytky. Dotknu se květů, setřu prach z listů. Nebo si jdu sednout mezi děti na koberec, opřu se zády o zeď, nic neříkám, nemyslím. Někdy si sednu na svoji židli, narovnám záda, uvolním ramena, několikrát se zhluboka nadechnu a dlouze vydechnu. Všechno tohle zvládnu i za méně než minutu, ale můžu si dopřát i více minut.

No a pak je tu jedno velké zastavení, a to je velká přestávka. Zvuk kávovaru, oddych, klid. Tak jak to potřebuji. Nejsem ještě ani v půlce závodu, ale dopřeji si tohle velké zastavení. Vědomě a bez výčitek. Pak se to musí doběhnout až do konce. A jak víme, ke konci síly dochází.

Běžím dál a průběžně si dopřávám další malá zastavení. Něco, co změní stereotyp tohoto dne. Sednu si ve třídě na jiné místo. Lehnu si na koberec (což mimochodem způsobuje ve třídě dost zajímavé situace, zkuste to někdy). Někdy se potřebuji více ukotvit v "tady a teď". Dívám se po třídě a všímám si, co je tam dnes jinak. Všímavost nebo mindfulness, chcete-li. Víte, jak vypadá strop ve vaší třídě? Jaké díry jsou ve stěnách? Kde přibyla jaká skvrna po výtvarce? Zapojuji smysly jeden po druhém. Dotýkám se něčeho, čeho se běžně nedotýkám, zaposlouchám se do zvuků ve třídě, napiju se.

Cítím, že se blíží cíl dnešního závodu. Nenechám se tím úplně pohltit a ještě si dopřeju krátkou procházku po škole. Ano, kopírka je skoro za rohem, ale já jdu k té vzdálenější a volím delší cestu. Cestou vidím jiné nástěnky, jiné kolegy a kolegyně, jiné děti.

Finišuji. Mám ještě dostatek sil. Neříkám, že bych si to hned dala celé ještě jednou, ale nemám pocit, že zdechnu. Protože jsem odpočívala a vypínala a oživila si trasu tak, aby mi na ní bylo dobře. Využila jsem každodenních malých radostí, aby mě povzbudily a pomohly mi běžet dál. Zvládla jsem to! A zítra můžu klidně běžet znovu!